Jednou večer já a moje rodina sklesle sedíme okolo kuchyňského stolu a při mihotavém světle žárovky zádumčivě meditujeme nad poloprázdnými talíři, když tu se ozve zaklepání. Manželka se na chvilku zamyslí a pak zavtipkuje: "To nám klepe na dveře paní Bída."
Děti se na ni s kamennými výrazy vyčkávavě dívají, já zatím otvírám dveře, a on tam stojí můj bratranec Fridrich. "Tak co, Frýďo, ještě furt děláš na ministerstvu?" táži se ho a pohybem ruky ho zvu do našeho rodinného kruhu.
Fridrich se krátce přivítá s mojí manželkou a dětmi a usedá na jednu z volných židlí. Teprve teď si všímám, že má s sebou objemnou brašnu. Tázavě se na ni zahledím. Fridrich nic. Zahledím se na brašnu ještě tázavěji a několikrát významně mrknu levým okem. Fridrich stále nic. Nakonec se zeptám: "Frýďo, copak je v té brašně?"
Fridrich se s trhnutím probere z dřímoty, zaostří na mě pohled, praví: "No přece dárky!" a hned je začne vybalovat. Všichni radostně vydechneme.
Posuďte však sami, co nám Frýďa všechno přivezl: zlaté šperky pro moji ženu, boty pro mě, mýdla dost pro celou rodinu. Dceři daroval panenku s pravými lidskými vlásky, synovi nádherný nůž. Navrch ještě přihodil několik svíček a hnojivo z kostní moučky. Všichni Fridricha objímáme a přerývaně mu děkujeme.
"Odkud máš všechny ty nádherné věci?" ptám se Frýdi.
Ten se šťastně usměje a odvětí: "Z práce. Já jsem vám to ještě neřek? Dělám teď dozorce v Osvětimi."
Návštěva
autor: Roman|
zpět na seznam zpět na kategorie |
ohodnoť povídku: |
|